Elfka Memfis
1. Díl - Záchranná akce
1. Díl - Záchranná akce
Sluníčko svítí a moje elfské ouška slyší, že se venku něco děje… i když se mi moc z vyhřáté postele nechce, vykouknu ven z okna a nepříjemně mi slunce zasvítí do očí..
,, Hezký den na vycházku, a lov ve vlčí podobě…´´ řeknu si plán na dnešní den, promnu oči a sednu si na postel a můj pohled zůstane na mém překrásně vyleštěném štítu a meči… Zamyslím se, vstanu a dojdu ke skříni s oblečením… Začnu se oblékat…
,, Snad nenatrefím na nějakého lovce jako posledně… ´´ navléknu si boty a málem si namelu… zapnu zbroj, meč připnu na záda spolu se štítem kouknu po domě…
,, Jako každý den… ´´ řeknu, vyjdu ven ze dveří, oslní mě slunce a okolní příroda na mě opět udělá velký dojem…
,, Krása jako vždy, Já si uměla vybrat domov.´´ úsměv a jdu na denní procházku okolím… Jak se tak kochám okolím, uvidím nějakého lovce, jak míří lukem na jednu srnku… přivřu oči, zaměřím ho očima a mrknu… Lovec je v okamžiku bez života a srnka se na mě koukne a jako by tušila, že sem to Já, tak ke mně přijde a žďuchne mi hlavou do ruky…
,, Neboj se malá… Sem tady vždy když je potřeba… ´´ pohladím jí po hlavě a jdu dál… Zastavím se u lovce co sem před několika vteřinami zabila…
,, Tebe už sem tady viděla několikrát… Varování ti nestačila, takže sis to zasloužil… ´´ z boty vytáhnu pytlíček s nějakými bylinkami… posypu ho tím a on zmizí…
,, Dobře že to mám… Přece nechci, aby ho tady někdo našel a pak pokračoval v jeho práci… ´´ řeknu, kouknu se na okolí a pokračuju v procházce, srnka jde za mnou… Po chvíli uslyším prasknout větvičku, v mžiku mám v ruce štít a v druhé meč a otočím se…
,, Uf… to jsi jen ty… proč jdeš za mnou, co? ´´ dám meč i se štítem zpátky na záda… Prohlédnu si srnku, jestli není zraněná nebo tak něco… Nic jí není…
,, Tak pověz… co tě trápí? ´´ kleknu si a koukám se jí do očí, po chvíli se mi ukáže, co mi chce… Zvednu se…
,, Tak mi ukaž kudy… ´´ Srnka se otočí a vede mě na místo… Jdu za ní, připravená kdykoli k útoku či obraně, jak svojí tak srnčiny… Srnka se zastaví před jeskyní… Ukážu na jeskyni.
,, Tam je tvoje srnčátko? ´´ kouknu na ní, srnka kývne…
,, Tak dobře, jdu tam… Počkej tady a nikam nechoď, Já se vrátím… ´´ řeknu, meč a štít opřu u vchodu do jeskyně, přikrčím se k zemi a přeměním se na vlka… Vejdu dovnitř a hledám její srnče… Za chvíli ho spatřím, je v nějaké slepé chodbě a dostává se k němu velký hnědý medvěd… Prohlédnu si ho… Rudě se mi zablýsknou oči a Já se proměním do normální podoby…
,, Nech ho na pokoji! ´´ řeknu rázně na medvěda a ten se na mě otočí… Přivřu oči a pozoruju ho, nemrkám… Srnče využije příležitost, že se o něj medvěd nezajímá a běží ven z jeskyně, zpátky k svojí mámě… Medvěd uvidí srnče už pár centimetrů za mnou, rozběhne se a pěkně mě drápne do nohy… Spadnu na zem a koukám se mu do očí, po chvíli mrknu a medvěda odrovnám… Kouknu na zkrvavenou nohu…
,, To pálí, jako když mě posledně pokousal ten jedový démon… ´´ z bolesti se zašklebím… S obtížemi se postavím a vybelhám se ven z jeskyně, tam už je srnče u svojí mámy… Kouknu na ně…
,, Aspoň že jste už zase spolu… Tak už můžete jít… ´´ řeknu, zvednu meč se štítem a dám si je na záda… O kousek dál je větev, vezmu jí a opírám se o ní…
,, To asi dneska nebudu mít žádné jídlo, jak vidím… ´´ jdu zase zpátky do svojí chatrče…
,, Snad budu mít doma něco na tady to… ´´ dojdu domů, sednu si na židli a kouknu na ránu…
,, Venku nesmí nikdo vědět, že to umím… Mohly by mě nutit abych to dělala i jiným… ´´ ruka mi začne tyrkysově svítit, přiložím jí nad ránu a ta se okamžitě zacelí a jako by mi ani nikdy nic nebylo…
,, Tyrkysová? Tak to sem měla štěstí, že sem nečekala ještě delší dobu… ´´ meč se štítem opřu o zeď… Svléknu zbroj a vám jí do skříně… Kouknu ven z okna, svítí měsíc. Zamyšleně na něj koukám… Po chvíli usnu…
,, Hezký den na vycházku, a lov ve vlčí podobě…´´ řeknu si plán na dnešní den, promnu oči a sednu si na postel a můj pohled zůstane na mém překrásně vyleštěném štítu a meči… Zamyslím se, vstanu a dojdu ke skříni s oblečením… Začnu se oblékat…
,, Snad nenatrefím na nějakého lovce jako posledně… ´´ navléknu si boty a málem si namelu… zapnu zbroj, meč připnu na záda spolu se štítem kouknu po domě…
,, Jako každý den… ´´ řeknu, vyjdu ven ze dveří, oslní mě slunce a okolní příroda na mě opět udělá velký dojem…
,, Krása jako vždy, Já si uměla vybrat domov.´´ úsměv a jdu na denní procházku okolím… Jak se tak kochám okolím, uvidím nějakého lovce, jak míří lukem na jednu srnku… přivřu oči, zaměřím ho očima a mrknu… Lovec je v okamžiku bez života a srnka se na mě koukne a jako by tušila, že sem to Já, tak ke mně přijde a žďuchne mi hlavou do ruky…
,, Neboj se malá… Sem tady vždy když je potřeba… ´´ pohladím jí po hlavě a jdu dál… Zastavím se u lovce co sem před několika vteřinami zabila…
,, Tebe už sem tady viděla několikrát… Varování ti nestačila, takže sis to zasloužil… ´´ z boty vytáhnu pytlíček s nějakými bylinkami… posypu ho tím a on zmizí…
,, Dobře že to mám… Přece nechci, aby ho tady někdo našel a pak pokračoval v jeho práci… ´´ řeknu, kouknu se na okolí a pokračuju v procházce, srnka jde za mnou… Po chvíli uslyším prasknout větvičku, v mžiku mám v ruce štít a v druhé meč a otočím se…
,, Uf… to jsi jen ty… proč jdeš za mnou, co? ´´ dám meč i se štítem zpátky na záda… Prohlédnu si srnku, jestli není zraněná nebo tak něco… Nic jí není…
,, Tak pověz… co tě trápí? ´´ kleknu si a koukám se jí do očí, po chvíli se mi ukáže, co mi chce… Zvednu se…
,, Tak mi ukaž kudy… ´´ Srnka se otočí a vede mě na místo… Jdu za ní, připravená kdykoli k útoku či obraně, jak svojí tak srnčiny… Srnka se zastaví před jeskyní… Ukážu na jeskyni.
,, Tam je tvoje srnčátko? ´´ kouknu na ní, srnka kývne…
,, Tak dobře, jdu tam… Počkej tady a nikam nechoď, Já se vrátím… ´´ řeknu, meč a štít opřu u vchodu do jeskyně, přikrčím se k zemi a přeměním se na vlka… Vejdu dovnitř a hledám její srnče… Za chvíli ho spatřím, je v nějaké slepé chodbě a dostává se k němu velký hnědý medvěd… Prohlédnu si ho… Rudě se mi zablýsknou oči a Já se proměním do normální podoby…
,, Nech ho na pokoji! ´´ řeknu rázně na medvěda a ten se na mě otočí… Přivřu oči a pozoruju ho, nemrkám… Srnče využije příležitost, že se o něj medvěd nezajímá a běží ven z jeskyně, zpátky k svojí mámě… Medvěd uvidí srnče už pár centimetrů za mnou, rozběhne se a pěkně mě drápne do nohy… Spadnu na zem a koukám se mu do očí, po chvíli mrknu a medvěda odrovnám… Kouknu na zkrvavenou nohu…
,, To pálí, jako když mě posledně pokousal ten jedový démon… ´´ z bolesti se zašklebím… S obtížemi se postavím a vybelhám se ven z jeskyně, tam už je srnče u svojí mámy… Kouknu na ně…
,, Aspoň že jste už zase spolu… Tak už můžete jít… ´´ řeknu, zvednu meč se štítem a dám si je na záda… O kousek dál je větev, vezmu jí a opírám se o ní…
,, To asi dneska nebudu mít žádné jídlo, jak vidím… ´´ jdu zase zpátky do svojí chatrče…
,, Snad budu mít doma něco na tady to… ´´ dojdu domů, sednu si na židli a kouknu na ránu…
,, Venku nesmí nikdo vědět, že to umím… Mohly by mě nutit abych to dělala i jiným… ´´ ruka mi začne tyrkysově svítit, přiložím jí nad ránu a ta se okamžitě zacelí a jako by mi ani nikdy nic nebylo…
,, Tyrkysová? Tak to sem měla štěstí, že sem nečekala ještě delší dobu… ´´ meč se štítem opřu o zeď… Svléknu zbroj a vám jí do skříně… Kouknu ven z okna, svítí měsíc. Zamyšleně na něj koukám… Po chvíli usnu…
Super , GooD, Jen piš dál !